ady

Ze spánku mě vzbudil opět oživší reproduktor s tlumenou hudbou, kterou po chvilce vystřídaly pozvánky na snídaně - ohlašovány byly různé typy restaurací na různých palubách a celá loď se postupně začalo probouzet. Hodinky ukazovaly půl šestou, a jelikož jsem kulatým oknem viděl, že se venku začíná rozednívat, utíkal jsem si na palubu vychutnat východ slunce.

Na palubě pofukal relativně silný vítr, naštěstí byl i takhle ráno úplně teploučký, takže jsem s probouzejícím se sluníčkem vydržel hodně dlouho. Po návratu do našeho ležení v jsem zjistil, že se místnost opět proměnila v relativně slušně vyhlížející restauraci. Sbalili jsme si bágly a vyrazili hledat nějaké záchody. Nutno říct, že drtivá většina toalet byla i za tak krátkou dobu v katastrofálním stavu - Italové mě opět utvrdili v tom, že v tomto ohledu jsou neskutečná prasata. Přitom před odjezdem bylo vše uklizeno, ale prostě ráno se tudy prohnal uragán lidí, kteří vizáž záchodů změnili k nepoznání. Po návratu na naši palubu jsme opět vylezli na palubu a vyhlíželi pevninu. Ta se zanedlouho také objevila, kapitánovi se evidentně podařilo dohnat naše dvouhodinové zpoždění a k přístavu v Golfo Aranci jsme přirazili načas.

Po úspěšném přistávacím manévru jsme mezi prvními vypadli z lodi a šli do přístavní budovy dokončit ranní hygienu. Tady vypadaly záchody a vše okolo perfektně jelikož budovy před chvílí otevřeli. V kavárně jsme si dali čerstvé (a výborné) Croissanty s kávou. Já jsem samozřejmě musel mít něco extra a skončil jsem s piccolem, tedy s maličkým náprstkem relativně silného nápoje, ze kterého mi ještě 2 hodiny po vypití bušilo srdce jak splašené. Každopádně jsem byl poučen a po celý zbytek výletu jsem si dával jen capuccino. Po válečné poradě při snídani jsme obešli plácek kolem restaurace s tím, že jsme se snažili najít nějaký jízdní řád nebo nějaké info jak se dostat do Olbie, z které už se pak lze dostat dál po ostrově. Samozřejmě nikde nic, v kavárně a okolí se nám nepodařilo odchytnout vůbec nikoho kdo by uměl anglicky a my jsme začali propadat první depresi. Nakonec jsme se naším novým známým dohodli, že se podělíme o taxi a nejdřív zavezeme jeho do La Cunany, kde měl sraz se svou výpravou a my pak pojedeme dál do Olbie. Taxikář nás nejdřív vzal do Golfo Aranci k jeho domu a skočil si tam něco vyřídit. Za chvíli byl zpět a valili jsme - chvíli se snažil komunikovat a když viděl, že nic jiného než angličtinu nezvládneme, brebentil si dál to svoje a ukazoval nám za jízdy po okolí nějaké věci. Po cca 15 km jsme se rozloučili s Maxem a malým Kryštofem a směřovali dál do Olbie.

Po příjezdu do města se nás taxikář zeptal, kam by jsme to chtěli a na nás požadavek “autobusová stanice” se zachmuřil a začal nahlas přemýšlet, kde to tak asi může být. My jsme mu pomoct nemohli, věděli jsme jen, že je to někde u centra takže zamířil k vlakovému nádraží. Tam zjistil, že tady autobusové nádraží snad někdy bylo, ale teď že se přesunulo - prokličkoval tedy zpět centrem a bylo vidět, že moc neví co s námi. Nakonec nás vyhodil u hlavní silnice s tím, že autobusová stanice je někde tam kde mává rukou a zmizel. My jsme ho moc nezdržovali, protože nám bylo jasné, že by nám stejně moc nepomohli. Po pěti minutách jsme zjistili, že nás vyhodil jinde, ale to jsem nějak vnitřně očekával. Vydali jsme se tedy po hlavní ulici směrem do centra a cestou jsme zkoušeli kolemjdoucí na téma autobus. Tady jsme opět narazili na velice zajímavou věc, Italové na dotaz jestli mluví anglicky okamžitě odpovídají No, ale když se nedáte odbýt a zkusíte na ně vybafnout jednoduchý dotaz, skoro všichni jsou vám schopni odpovědět. Ať už tedy použijí paže, prsty a další mimické prvky nebo vám odpoví rovnou anglicky. Naprosté základy zřejmě ovládá relativně početná skupina a navíc výslovnost některých slov (jako třeba v našem případě autobus) je v Evropě velice podobná. Prostě jsme po jejich radách pokračovali pořád dál po hlavní ulici a pak jsme na to provizorní nádražíčko doslova narazili.

Na chodníku postávala skupinka čekajících lidí s bágly, po našem anglickém dotazu na lístky klasické krčení rameny s tím že nerozumí. Nakonec jsme přemluvil jednu holku, aby to s námi přece jen zkusila a ona nám vcelku srozumitelně vysvětlila, že lístky se kupují přes ulici v kavárně. Pro nás sice trošku nezvyklé, ale v těchto končinách velice běžný způsob - klasické pokladny ani novinové stánky tak jak je známe u nás jsou na Sardínii zastoupeny kavárnami. Restauratérka navíc uměla anglicky a hlavně se nebála tento jazyk použít, takže jsme z ní hned vytáhli odjezdy a ceny lístků, objednali si pivko (první sardinské s velice exotickou mírou 0.66l a chutné) a vydali se sednout ven na zahrádku a čekat na náš spoj. Hodinu se nic nejelo, později jsme zjistili, že se stala nějaká nehoda a přijel až další spoj. Nastoupili jsme směr Posada, zaplatili směšných 1.5€ a vyrazili.

Rozhrkaný stroj na úrovni naší karosy se pomalu proplétal městem a s jednou zastávkou u letiště vyrazil směr jih. Šofér se s tím moc nemazlil a hnal si to s větrem o závod. Později jsem slyšel z vyprávění, že je to tady tak běžné - jeden prý protelefonoval celou dvaceti minutovou jízdu a mobil neodložil ani při předjíždění v horské zatáčce, kdy všichni cestující mysleli, že už to mají spočítané. Po cca hodince jsme vystupovali na hlavní křižovatce v Posadě - je tu relativně vybavený obchod a informační centrum. Doporučuji nakoupit nějaké jídlo a hlavně pití. Odtud jsme se vydali směrem moře. V tom největším poledním hicu jsme prošli celé město pak po liduprázdné asfaltce smět piagga. Pláž není u města, ale cca 3 km za ním - tesně před ní jsme minuli dva prodavače zeleniny a ovoce, kteří měli na zahrádce rozložený krámek. Koupili jsme si meloun, v rámci možností pokecali s prodavačem, který nás překvapil tím, že znal Československo a popřál nám pěknou dovoleno.

Po chvilce jsme došli na úplně opuštěné parkovišťátko a za ním už byl jen písek. Moře jsme ještě přes písečný val neviděli ale podle nezaměnitelného šumění tušili, že jsme hodně blízko. Přešli jsme po dřevěném mostku slepé říční rameno a pak už jsme se na sebe koukli v němém úžasu. Stáli jsme na pobřeží naprosto čistého azurové zbarveného moře a kam až oko dohlédlo se táhla úplně opuštěná písečná pláž.

Vydali jsme se po pobřeží trošku dál a za deset minut už jsme v té mase slané vody blbli. Její teplota byla úplně akorát, společně s nádherně blankytnou oblohou a slaďounkým melounem nám byla perfektní odměnou za tu dlouhou cestu. Zbytek dne už jsme si jen tak užívali lenošení, slunění a koupání. Okolo osmé jsme se přesunuli od moře o pár metrů a vyhloubili hrobeček v písku. Na dno jsme dali umělohmotném plachtu kvůli provizorní izolaci, kolem batohy a v deset už jsme pomalu usínali přímo na pláži pod miliónem hvězd na obloze a ukolébáváni šuměním moře. Předtím jsme se ale ještě museli vypořádat s nálety žíznivých komáru, pomohla důkladná vrstva OFFu všude tam, kde něco vyčuhovalo ze spacáku.