ady

Budím se do nádherného dne, slyším jen moře a přes dunu se ke mě jen zvolna dostávají sluneční paprsky. V okamžiku kdy mě začínají šimrat na tváři lezu ze spacáku a jdu se porozhlédnout po okolí. Po chvilce slyším z našeho stanoviště výkřik leknutí a valím nazpátek. Veronika stojí ztuhlá v pozoru a upřeně kouká jedním směrem a něco mi ukazuje. Těsně vedle nás si totiž přes noc rozprostřel své sítě zástupce pavoučí říše, a teď se uprostřed svého výtvoru ohříval na ranním sluníčku.

Sbalili jsme ležení a přesunuli se pár metrů k moři na pláž. Pláž v tuto hodinu opět liduprázdná, užili jsme si opět koupání s mýdlem ve slané vodě a vyvalili na deku. Po cca půl hodině jsme se shodli, že dnešek bude válecí den. Pěkně si užijeme sluníčka a pohody a odpočineme si po včerejším šlapání. A začneme snídaní. Vstali jsme z deky, sebrali jen nejdůležitější věci a zamířili k východu z pláže. Tam jsme narazili na malý kiosek a objednali jsme si již tradiční cappucino s croissanty.Nevím jak to dělají ale opět byly naprosto výborné a to takříkajíc i v rámci skoro polních podmínek. Prodavačka navíc relativně slušně mluvila anglicky takže jsme hned vyzvěděl, kde je tady obchod a kam na jídlo. koupili jsme ještě nějaké ovoce a pomalu se vrátili na pláž.

Tam jsme si opět hodinku polenošili a když se objevili první lidé, poprosil jsem jednoho z nich, jestli by nám na chvíli nepohlídal věci, že si jen skočíme do města nakoupit a že během půl hodinky budeme zpátky. Pán odpověděl perfektní britskou angličtinou a zamával nám Timesy. Vydali jsme se tedy po vyprahlé asfaltce do města. Obchod i restaurace se nacházely v jednom areálu, market byl relativně slušně zásobený. Koupili jsme hlavně padesátku krém, bez kterého Veronika odmítla další pobyt na slunci před šestou večerní, nějaké víno, pečivo, sýry a samozřejmě pár vychlazených piv v plechu. Po návratu na pláž jsem našemu hlídači nabídl jedno z pivek, ale ten se jen usmál a oznámil, že před pátou večer nepije - inu pravý anglický gentleman. To já jsem se nebál si hned jedno otevřít, pak další a pěkně jsem si je vychutnával v kombinaci s mořem a válením se na pláži.

Později po pláži začali chodit všudypřítomní prodavači cetek a různých dek. Jednu deku jsme si hned koupili, cenu jsme usmlouvali šeptem na sympatických 10 eur. Druhého prodavače se stříbrnými a jinými náramky jsem pak rovnou pozval na pivko. Vypadal velice překvapeně, ale když viděl že si nedělám srandu, překvapil nás angličtinou a sedl si k nám. Chvilku jsme pokecali, byl to původem In, ale už dvacet let bydlí tady a živí se na téhle pláži. Jmenoval se Abid a při odchodu daroval Veronice jeden z řetízků v ceně 25 eur (inu podařil se mi dobrý obchod :-) Zhruba ve dvě hodiny se zvedl slabý ale stálý větřík, který postupně zesiloval. Nakonec to skončilo tak, že se na dece nedalo ležet, protože ji vítr zasypával hromadami písku. Po zhruba dvou hodinách jsme usoudili, že v takovém počasí dnes na pláži spát nemůžeme, sbalili jsme se a vyrazili do města na pizzu a pak na autobus. Později jsme zjistili, že tomu větru se tady říká mistral - několikrát za léto se zvedne vítr z hor a fouká nepřetržitě dva či tři dny.

V pizzerii se na nás udiveně koukli a pak nám vysvětlili, že pizza se dělá až večer.na hodinkách jsme měli něco okolo páté, tak jsem si říkal že chvilku počkáme ale když jsme zjistili, že večerem se tady myslí osm hodin a více, změnili jsme plát a začali se zajímat o autobus. S tím to bylo ještě složitější. Nikdo neuměl anglicky, nikdo odkud autobus jezdí a už vůbec nikdo nevěděl kdy. Takže jsme zkusili jít poděl cesty trošku dál kam nás přece jen nasměřoval jeden člověk, ale nic takového jako autobusová zastávka nebo znamení jsme neviděli. Aby taky jo - později jsme zjistili, že ve většině vesniček zastávky prostě nejsou - lidi stojí u silnice a když porjíždí autobus tak si prostě mávnou a zastaví si ho. Ale doteď je mi záhadou jak ví, kdy autobus jezdí - silně je podezírám z toho, že si prostě stopnou a čekají s tím, že ono něco někdy pojede. Každopádně my jsme byli dost v loji - zašli jsme se ještě poradit do jiného obchodu, ale tam jsme se s angličtinou vůbec nechytli.

Jen před obchodem se nám snažil poradit mladý Ital, který tam byl autem s rodinou ale musel vylit pryč. Celkem dost zoufalí jsme popošli kousek do vesnice a začali u krajnice stopovat. Těch pár aut co projelo na nás házelo bobek ale pak z protisměru vyjelo auto, za námi se otočilo a zastavilo nám. Byl to onen Ital z obchodu. Představte si, že hodil rodinu domů a vrátil se pro nás s tím, že nás sveze kam potřebujeme. Chtěli jsme původně zpět do Posady, ale jelikož se nám ho nechtělo zneužívat, řekli jsme mu, jestli by nás hodil do La Caletty. No problemo a jelo se. Po cestě se anglicky vyptával, jak se nám tu líbí a v rychlosti jsme pokecali - byl z pevniny a sem jako většina Italů přijel na dovolenou. Hlavní vlna italských dovolených je hlavně v červenci a pak hodně v srpnu, on ale přijel už teď užít si prázdné pláže. Vyhodil nás na náměstí v La Calette a popřál nám šťastnou cestu. My jsme šli hned to první pizerrie a chvilku jsme ještě přemýšleli, jestli se nám tohle nezdálo.

Konečně jsme si dali svou první italsko-sardinskou pizzu - obsluha restaurace neuměla anglicky ani slovo, ale nakonec jsme si úspěšně objednali pivo, víno a dvě pizzy (33cm a 45cm s cenou okolo 10 eur za jednu). Počas čekání jsem ještě v sousedním krámku koupil pohledy se známkami (1 euro) a napsali na ně pár pozdravů rodičům. Potom už nám donesli výborné pizzy s tenkým těstem. Po jídle jsme se ještě číšnice zeptali posunkovou řečí na poštovní schránku a vyrazili si hledat nocleh. Bylo něco před devátou a město začalo žít. Po celé délce hlavní silnice vyrostly stánky s nejrůznějšími soškami, šperky, jídlem a podobnými věcmi - v drtivé většině obsluhované černochy.

My jsme jen zvědavě očumovali zboží a prošli dál a dál z města směrem na sever. Tady jsme prošli rezidenční čtvrtí s nádhernými vilami a pokračovali dál po silnici mezi poli. Vše bylo oplocené ale nikde ani živáčka, a tak když jsme našli otevřenou bránu na jednu louku, neváhali jsme a vešli dovnitř. Už padl soumrak a tak jsme se jen snažili dostat dál od silnice a opět jsme si ustali na naší jasně modré plachtě. Ještě jsme si dali nezbytnou večerní dávku OFFu a během chvilky spali jako když nás do vody hodí.