ady

Uprostřed noci mě bohužel probudila zima - vůbec jsme to neodhadl a do mého ultra lehkého spacáku jsem vlezl bez ponožek jen v trenkách a tričku s dlouhými rukávy s tím, že je přece strašný vedro. Ale chyba lávky, v noci jde teplota díky blízkému moři citelně dolů a já si rychle natáhl ponožky, kalhoty i mikinu. Pak jsem se zhruba deset minut snažil získat zpět teplo uprchlé do noci a opět usnul. Ráno mě probudil naopak silný pocit tepla. Když jsem otevřel oči, koukal jsem přímo na vycházející sluníčko nad mořem, které už v této fázi hodně hřálo. Otočil jsem se na druhý bok a dal jsem si ještě hodinku šlofíka.

Po osmé hodině se už teplota ve spacáku nedala vydržet a tak jsme se pomalu vyhrabávali z našeho hrobečku. Kam až oko dohlédlo jsme byli jediní na celé pláž, čehož jsme ihned využili a utíkali si užít přírodní koupel tak jak nás pán bůh stvořil. Oba jsme se v moři pěkně namydlili a umyli hlavy šampónem, zajímavé je, že mořská voda na umytí pěny tedy moc nezabírá. Za půl hodinky se na obzoru objevil malý traktůrek, který jezdil po celé pláži se sítem a zbavoval písek všech seschlých řas a nafoukaných rostlin. Když nás míjel, tak zvědavě pozoroval nás i naše lože a nadšeně nám mával. Pomalu jsme se sbalili a vydali se severnější cestou zpět do Posady s tím, že sedneme na autobus a pojedeme dále na jih. Po cestě mezi poli a zahrádkami jsme na jednom místě spatřili hromadu krabů, které tam zřejmě ze sítě vysypal nějaký rybář a chudíci teď zmateně pobíhali po asfaltu a na ostrém slunci postupně umírali - nic moc pohled po ránu, to vám tedy řeknu.

Na křižovatce v Posadě jsme zjistili p informací o tom, jak fungují věci tady na Sardínii a které by nás už teoreticky neměli překvapit. Autobusový řád nenaleznete na zastávce ale v nějaké restauraci poblíž. Tamtéž budou prodávat i lístky. Nikdo z lidí neví, kam a kdy autobusy vlastně jezdí. Jízdní řád je hezká věc, ale autobusový řidiči si jezdí podle svého. A když váš autobus nepojede, nebojte se, později určitě pojede nějaký jiný. Anebo zítra. Když tak pozítří určitě. Tak si sedněte, dejte si kávu nebo víno a komentujte dění na ulici a významně hvízdejte na ženské procházejí kolem. Jste přece na Sardínii a tady se nikam nemusí spěchat.

Pak jsme ještě zjistili jednu převelice zajímavou informaci a to tu, že autobusy pokračující směrem dále na jih jezdí z úplně jiné zastávky, protože patří do jiné trasy. Po nemalém úsilí jsme od místních zjistili, kde by tato zastávka zhruba mohla být - samozřejmě opačný konec města. Zašli jsme si tedy do jedné malé kavárničky na capuccino a čerstvé nádherně voňavé a křupavoučké croissanty. Od této chvíle naše každodenní snídaně sestávala právě z těchto ingrediencí, cena dvou káv a dvoukrocanů (jak jsme jim začali říkat) se vždy pohybovala okolo 3-4 eur. Po snídani jsme se ještě stavili okouknout obchod, koupit nějaké pití a jídlo na cestu a už se šlo.

Zastávku jsme po menším hledání našli,ale spoje přes poledne nejezdily vůbec takže jsme šli zkusit stopa. Po cestě jsme upíjeli namixovaný vinný střik a mávali na projíždějící auta. Na třetí zamávání nám zastavil mladík v uniformě a řekl nám, že nás může svést jen do sousední La Caletty. To nám samozřejmě vůbec nevadilo a nalezli jsme dovnitř - řidič se prokázal vytříbeným hudebním vkusem a do uší nám celou cestu zněla Kataklyzma. Hned jsem mu ji pochválil a trošku jsme si zkusili zakomunikovat - angličtina v pohodě, dál nám tip na Santa Lucii, že prý je tam nádherná pláž a v La Calettě se prý máme stavit na jídlo. Vyhodil nás před restaurací a mazal si to dál. Jelikož jsme měli chuť na pizzu ale odpoledne není v Itálii zrovna nejvhodnější doba na tento pokrm, jelikož většina pizzerií otevíra až k večeru, vydali jsme se přes město směrem na jih. Rozhodli jsme se to zkusit po silnici a ne po pláži s tím že někoho opět zkusíme stopnout.

Bohužel se ukázalo, že to nebyl úplně nejšťastnější nápad, auta frčela kolem a na dva poutníčky s bagáží házela bobek. Celou cestu jsme tlapkali po rozpáleném asfaltu jelikož se ze silnice nikdo nedalo slézt - jednalo se totiž o takovou menší rychlostní komunikaci postavenou na pilířích, která vedla nad jedním z mnoha širokých říčních ramen. Těsně před Santa Lucií jsme po pěti kilometrech konečně slezli z asfaltové výhně, a vydali přes malou rezidenční čtvrť k pláži. Po ní jsme pak už pomalu pokračovali pískem k městu, které bylo na dohled. To nás přivítalo nádherným vydlážděním prostranstvím, na kterém jsme si chvilku odpočinuli a shodli jsme se, že nejlepší by bylo teď zajít někam na jídlo.

Kolem velkého kempu schovaného v piniovém háji jsme došli na náměstí - tedy spíše náves. Na jednom z baráčků se skvěl nápis Mama mia restorante a tak jsme vešli dovnitř, tedy spíše jsme se uvelebili na maličkém, jednoduchém ale vkusně zařízeném posezení venku. Chviličku jsme se rozhlíželi po menu, ale kde nic tu nic - během dvou minutek u nás byla číšnice středního věku a na dotaz ohledně lístku odpověděla, že menu je ona. Přisedla si, zeptala se jak budeme mluvit - uměla italsky, anglicky, německy a francouzsky a způsobem od každého jazyka trochu jsme si objednali nějaké místní těstoviny a spaghetti ai frutti di mare. K pití jsme si dali místní pivo a víno podniku. Během chvilky jsme měli pití na stole, oboje vychlazené jak se patří - třetinka piva za dvě eura do mě zahučela hned a rovnou jsem si řekl o další. Bíle víno bylo také vynikající a tak jsme si v klidu vychutnávali příjemnou před obědovou pauzu. Za deset minut jsme už do sebe házeli jídlo, místní těstovinová specialita byla chuťově skvěla, ale bohužel porce byla spíš menší. Ne tak mé špagety s dary moře, těch bylo opravdu dost a můžu svědomitě prohlásit, že lepší jsem zatím nejedl. Cena obědu nebyla právě lidová, platili jsme celkem 30 eur ale vzhledem k tomu, že jsme s jídlem byli opravdu spokojeni, přešli jsme to bez mrknutí oka.

Na odpočinutá záda jsme zase hodili batohy a vydali se přes úplně mrtvou osadu opět na jih. Cestou jsme ještě narazili na malý obchůdek v jednom baráčku, ale díky siestě bylo beznadějně zavřeno. Nakonec jsem sebral trochu drzosti a zazvonil na zvonek a seshora během chvilky seběhnulusměvavý prodavač a ochotně nám prodal pár kousků ovoce, nějaké to pečivo a hlavně vodu.Vyšli jsme z města a po pobřeží jsme střídavě piniovými háji a kamenitými plážemi postupoval dále na jih. Po chvíli se vytratili poslední zbytky civilizace, cestička stále víc a víc mizela a společnost nám dělaly jen tisíce cikád. Po cca 3 kilometrech, když už se začala celkem znatelně objevovat únava jsme z kamenitého pobřeží plynule přešli na širokou páž s jemňoučkým pískem.

Pláž patřila k sousednímu městečku zvanému Capo Comino, my jsme minuli její začátek, kde byly stánky společně s lehátky a směřovaly dále do více opuštěné části. Během chvíle jsme pak shodili batožinu a vydali se osvěžit do moře. Pláž byla opět nádherné, písek byl tentokrát úplně jemňoučký a vstup do moře pozvolný. Ještě dvacet metrů od břehu jsme měli vodu do pasu a tak jsme si moře a jeho vlny opět dosytosti užili. Pak jsem letmo prozkoumal okolí a vzhledem k tomu, že jsme za dunami našli pár ideálních skrytých dolíčků, rozhodli jsme se, že tu přespíme. Okolo šesté hodiny se začala pláž vyprazdňovat, my jsme se ještě spokojeně vyhřívali na večerním sluníčku a během hodinky jsme byli na pláži opět sami. Přesunuli jsme se tedy za kopečky dun a stejně jako minulou noc vyhrábli hrobeček, který jsme vyložili naší plastovou izolační plachtou. Povečeřeli jsme víno, pečivo a ovoce a šli na kutě. Tentokrát jsem to nepodcenil a pořádně se oblékl, v usínání si pamatuji jen šumění moře a vzdálené cinkání zvonců. Jak jsme později zjistili, dále ve vnitrozemí se pásli krávy a večer se zvonění neslo slabě našim směrem.