ady

Samotná příprava spočívala ze dvou fází - za prvé jsme si museli zajistit samotnou dopravu a za druhé se nějak smysluplně sbalit. Na Sardínii začíná jezdit čím dál víc českých cestovních kanceláří v rámci svých pobytových zájezdů - my jsme ale hledali spíše jen samotnou dopravu bez žádných dalších nabídek pro ubytování a podobně s tím, že se budeme spíše toulat po pobřeží.

Po prozkoumání internetu jsem nalezl slibně vypadající stránky Cestovní agentury Jenda, která provozovala autobusovou dopravu do různých zajímavých lokalit v Evropě. Vozili cestovatele hlavně do hor (ať už v Rumunsku či Ukrajině), nebo do dolomitů v Alpách a jeden směr měli i na jih do italského přístavu Livorno, odkud vyplouvají trajekty právě na Sardiníi a také Korsiku. Po prozkoumání komentářů na stránce jsem se rozhodl, že tohle je přesně to co hledáme. Ihned jsem napsal majiteli o dvě volná místa do Livorna na začátku července, obratem mi na mail přišly materiály a další instrukce. Cena byla přijatelná, za dva lístky tam i zpátky jsem platil 5000 káčé.

Teď ještě zbývalo vyřešit trajekt na ostrov. Z Livorna jezdí prakticky dvě společnosti zabývající se dopravou na Sardínii - Sardinia Ferries a Mobylines. Obě dvě jsou prakticky srovnatelné, co jsem slyšel tam Mobylines jsou možná kvalitativně trošku lepší a také zhruba o čtvrtinu dražší. Lístek se dá objednávat přes webový formulář na stránkách, já zvolil z finančních důvodů Sardinia Ferries a jal se klikat - velice šikovným pomocníkem je na těchto stránkách odkaz na hledání nejlevnějšího termínu podle kterého jsem se částečně řídil. Jeden trajekt jel ráno v osm hodin, podle Jendova plánu jsme měli být na místě už v pět ale i z důvodu případného zpoždění jsem bookoval až následující v 22:30, který byl navíc levnější asi o dvacet eur a celkově vyšla cena tam i zpět na 70€ za jednoho. Vzápětí po objednání jsem dostal kopii lístků do emailové schránky - samozřejmě instrukce byly italsky, pomalu jsem začínal chápat, že s angličtinou na ostrově bude možná trošku větší problém než jsme čekali.

Další věcí bylo samotné balení a chystání. Hned na začátku jsem se s přítelkyní domluvil, že pokud chceme nosit vše na zádech, musíme si opravdu dobře rozmyslet co vše budeme brát s sebou. Hned na začátku jsem po jistém váhání vyškrtli stan - přeci jen tři kila jsou znát a my se rozhodli spolehnout na to, že nám prostě pršet nebudeme a případný déšť přežijeme v nějaké opuštěné stodole. Místo stanu jsem s sebou vzal jen modrou igelitovou plachtu s oky určenou k přikrývání vozíků a podobně - k tomu trochu provazu z Hornbachu a pár stanových kolíků. Otázku spacáku jsem vyřešil tak, že můj odzkoušený jsem věnoval Veronice a sám si koupil letní kilový v Makru. Na tom samém místě jsem ještě vzal 48 litrový batoh - dohromady mě to přišlo na cca 1700 korun.

Hmotnosti jsme podřídili i oblečení - každý jedny kalhoty, trička a prádlo na týden, pár ponožek a jednu mikinu. Oba dva jsem si pak ještě brali sandále a na nohy uzavřenou obuv - mě osobně by asi stačily jen sandále, ihned po příjezdu do Livorna jsem se do nich přezul a už je z nohou nesundal - boty jsem celou dobu tahal v batohu na zádech. Jídlo jsme vyřešili následovně - na cestu autobusem jsme si udělali několik toastů se sýrem a šunkou, s sebou si pak ještě vzali dva hranaté tmavé chlebíky, tři konzervy rybiček v různých šťávách, jedno balení taveného sýra a asi 4 paštiky. Dále jsme brali toaletní potřeby, jeden šampón a tekuté mýdlo. Na sluníčko jsem vzali celkem tři krémy - jednu osmičku jen tak na vypotřebování, jednu 25 a jednu 30 - s odstupem můžu říct, že se nevyplatí brát nic nižšího než faktor 30. Na Sardínii jsme pak byli nuceni koupit ještě 50, protože se to chvílemi opravdu nedalo. Veronika ještě velice moudře přihodila do batohu Off, který nám tam každý večer a číst noci zachraňoval život před dotěrnými komáry. Já jsem pak ještě k sobě hodil foťák, pasy a peníze.

Sečteno a podtrženo - můj batoh vážil 13 a Veroničin 8 kilo a v pátek jsem šli spát s obavami ze zítřka a z toho, co vše jsme zapomněli sbalit :-)