ady

Po příjezdu na Zéland jsme se vydali na nás dopředu objednaný hostel - místní označení pro tento typ ubytování je backpackers, v překladu tedy něco jako noclehárna pro batůžkáře. Jeli jsme autem z půjčovny (opět předem domluveným), oproti našemu výletu po USA jsme dostali opravdový střep, i když jsme si na něj ke konci i celkem zvykli. Jednalo se o bílý sedan neurčitého stáří s 22800 km na tachometru a s počínající rezavým květem na karosérii. Při přebírání auta jsem se ho snažil obejít a najít existující oděrky a škrábance, nakonec jsme se slečnou z půjčovny proškrtali vlastně všechny části auto na jejím plánku a jelo se. Jo, před odjezde jsem si radši k autu přihodil ještě pojištění, takže místo 220 dolarů jsme nakonec platili 430, ale aspoň jsem měl při jízdě po nové zemi aspoň trošku víc jistoty. Jelikož byla ještě neděle ráno a hotel přijímal až kolem dvanácté hodiny, nabouchali jsme do navigace na mém PDA Freeman’s Bay a jeli se podívat na naši první novozélandskou pláž.

Článek má pokračování, čtěte dále »

V pátek dopoledne uklízíme tzv. “Na hotovku” náš pokoj a likvidujeme poslední zbytky naší minulosti v kuchyni a ostatních částech domu. Míšovi s Marikou necháváme před dveřmi pár věcí, které by měli šanci ještě upotřebit - mimo jiné i flašku zelené a moji patchnutou britskou-českou prodlužovačku. Dvou polským zedníkům, kteří už měsíc dělají u sousedů přístavbu domu, nesu dvě poslední pivka a chvilku klábosím - vyptávají se na Zéland a nechtějí věřit tomu, že strávíme v letadle příštích 26 hodin. Cca deset minut po jedné přijíždí ind s taxíkem a pomáhá nám tam nacpat naši čtveřici kufrů a zbylou batožinu. Jako snad každý měl problém dům najít, máme sice číslo 1, ale jsme až pátý dům uvnitř ulice - první dům na jejím začátku má nelogicky číslo 5 - kdyby jen věděl, kolik food delivery a dalších doručovatelů mi každý měsíc volá, že mě nemůžou najít. Naposledy si užíváme traffic jam na kruháči ve Staines a pomalu se prokousáváme na T1 na Heathrow.

Článek má pokračování, čtěte dále »